Za oponou

Pak přišla stopka

Dlouho jsem byla docela dobrá v jedné disciplíně:

Ještě tohle zvládnu.

Práce, odpovědnost, péče o druhé, další projekt, další služba, další úkol.

Až jsem zjistila, že člověk může být velmi schopný v pomáhání ostatním a přitom docela mizerný v rozpoznávání vlastních hranic.

Zkušenost s vyhořením mě naučila něco, co dnes považuji za jednu z nejdůležitějších myšlenek EduDuše:

Neučíme lidi vydržet víc. Učíme je pracovat s limity.

Ne proto, že bych měla svoje vlastní hranice dokonale vyřešené. 

Nemám.

Ale už vím, jak snadné je je překračovat. 

A jak těžké bývá hledat cestu zpátky.

K sobě, k lidem, na kterých nám záleží, a k obyčejnému životu, který se nám někdy mezi všemi povinnostmi někam zatoulá.

Nejdřív jsem byla já

Jsem Katka.

Dlouhodobě se pohybuji na pomezí zdravotnictví, sociální práce, humanitární pomoci a vzdělávání.

Více než deset let jsem vedla Český červený kříž v Jablonci nad Nisou, stála u vzniku Červeného trpaslíka, připravovala vzdělávací a humanitární projekty a během covidu pomáhala budovat krizové callcentrum a Dobrocentrum.

Pak mě cesta zavedla na jednotku intenzivní péče a později na zdravotnickou záchrannou službu, kde pracuji dodnes.

Vedle urgentní medicíny mě ale vždycky zajímalo i to, co není na první pohled vidět. Jak člověk zvládá strach, bolest, nejistotu, ztrátu, dlouhodobý tlak nebo chvíli, kdy už jednoduše nemůže dál.

Proto jsem vedle zdravotnického vzdělání vystudovala také sociální práci a aplikovanou psychoterapii a postupně přidávala další střípky: krizovou intervenci, koučování, práci s traumatem, psychohygienu, paliativní péči, TECC a další vzdělávání.

Čím dál víc mi totiž dávalo smysl dívat se na člověka jako na celek.

Nejen na tělo.

Nejen na hlavu.

A už vůbec ne jen na problém, který je zrovna nejvíc vidět.

K člověku a jeho životu.

A protože život není sterilní učebnice, ani naše kurzy tak nevypadají.

Je v nich odbornost, zkušenost, prostor pro otázky a chyby, někdy vážná témata a docela často humor.

Káva. Bylinky. Adrenalin. Humor.

Tak nějak vypadá náš pracovní mix.

A když se při tom všem podaří, aby člověk odcházel nejen s novou informací, ale také s větší jistotou, že si v náročné situaci dokáže poradit, pak nám to dává smysl.

A cesta se rozdvojila. Vlastně spojila.

EduDuše začínala jako můj projekt.

Jenže důležitá rozhodnutí posledních let nikdy nevznikala úplně sólo.

Vedle mě celou dobu stojí Vláďa, můj životní partner více než pětadvacet let. Člověk, se kterým sdílím život, nápady, pochybnosti i občasné přesvědčení, že tentokrát už jsem toho na sebe opravdu moc nenaložila.

Obvykle jsem.

Vláďa má přitom vlastní a úplně jinou profesní cestu.

Léta pracoval ve vězeňství, dnes působí v sociální práci, věnuje se poradně vzteku a  zvládání emocí, práci skupiny a dále se vzdělává, dokončuje vysokou školu v oboru sociální práce a aplikovaná psychoterapie a nastoupil do výcviku supervize.

Já přináším zkušenost z urgentní medicíny, paliativy, krizové práce a vzdělávání. Vláďa zkušenost z prostředí, kde jsou hranice, konflikt, emoce a práce s člověkem každodenní realitou.

Ne vždycky se na věci díváme stejně.

A právě to je dobře.

Protože dva pohledy nemusí znamenat spor. 

Někdy jen umožní vidět člověka o něco celistvěji.

Dnes jsme EduDuše

Dva lidé. Dvě profesní cesty. Jeden společný směr.

Dnes společně připravujeme kurzy, workshopy, přednášky a sebezkušenostní programy.

Věnujeme se první pomoci, resilienci, psychohygieně, práci s emocemi, krizovými situacemi a vlastními limity.

Neslibujeme návody na bezchybný život.

Nemáme křišťálovou kouli, univerzální recept na štěstí ani ambici vysvětlovat lidem, jak mají správně žít.

Máme zkušenosti, odborné vzdělání a pořádný kufr nářadí, ze kterého společně vybíráme to, co může být užitečné v reálném životě.

Protože ať mluvíme o první pomoci, stresu, vzteku, péči nebo vyhoření, nakonec se pořád vracíme ke stejnému místu:

"Nevedeme kurzy proto, že jsme všechno zvládli. Vedeme je proto, že jsme si sami prošli tím, o čem dnes učíme."